Skotští MOGWAI již přesáhli hranice svého hudebního žánru a dnes jsou víc než jen postrockovými veterány. Jejich originalita a suverenita, s jakou se vyhraňovali z tradičních stylových šablon třeba specifickým využíváním vokálu, jim přinesla jednak obdiv mnoha fanoušků, ale také možnosti uplatnit své schopnosti mimo klasický albový formát. Řeč je tu samozřejmě o soundtrackové tvorbě. Ale stále jsou MOGWAI hlavně rockovou skupinou a úspěch jejich hudby vždy vycházel z emotivního vyznění a silného citu pro gradaci nálad. Jejich jedenácté album "The Bad Fire" má v tomto ohledu zdatného předchůdce v působivé desce "As The Love Continues" (2021), kde skupina těžila ze svých soundtrackových zkušeností a namíchala výrazný koktejl opírající se o tradiční ukotvení v post rocku s účelným a efektním využitím kláves, ale též elektroniky, což se již stalo samozřejmou součástí jejich tvorby.

V mezidobí Skotové rozšířili své soundtrackové portfolio o hudbu k seriálu "Volavka" (Black Bird, 2022) a nové album z těchto zkušeností těží. Současně je ale cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Jako by se jim zastesklo i po přímočařejší písničkové formě. A to je vlastně hlavní rozdíl, kterým se jejich řadové desky liší od tvorby pro kinematografii. Způsob skládání i formální provedení MOGWAI většinou drží ve své komfortní zóně, ze které se je na aktuální desce "The Bad Fire" pokusil trochu vysunout John Congleton, osobnost známá spoluprací s EXPLOSIONS IN THE SKY nebo SIGUR RÓS. První počin pod tímto producentem, který je mimochodem velkým fanouškem skupiny, nevznikal lehce, neboť nahrávání poznamenalo nelehké období, kterým si v osobní rovině procházel Barry Burns. Jestli i to mělo vliv na určité surovosti, která na mnohých místech vyrůstá, jsou samozřejmě jen dohady. Nicméně je zajímavé, že se MOGWAI občas svými důraznými a zvukově špinavějšími výbuchy dostávají zpět v čase až někam k paralelám s albem "The Hawk Is Howling" (2008). Tam nahrávku odvádí především rezonující a zbustřené zvuky.

Ale hudba MOGWAI nikdy nebyla uceleným monolitem, vždy nabývala mnohotvárné košatosti, což paradoxně uhlazovala jistá usedlost, která byla skupině někdy vytýkána. Skotové nejsou a nikdy nebyli nějakými buřiči. Jejich hudba vychází z citlivého si pohrávání s motivy a aranžemi, má laskavou i energickou auru a melancholii, které jako by se ale Skotové pokoušeli vzepřít. "The Bad Fire" tak působí, často se vyhraňuje vůči pochmurnosti a meditativní základ je rozbíjen napětím nebo i euforií. Deska je tak kusem mladistvě působící hudby, která jako by nepřipouštěla fakt, že jsou tu MOGWAI s námi již třicet let.

Pro skupinu typické laskavé zklidnění je často kontrastně vyrovnáváno syrovějším zvukem jako v epické skladbě "If You Find This World Bad, You Should See Some Of The Others", a přestože ve své tvorbě skupina etablovala syntetické zvuky a produkční vychytávky, stále je i díky zvuku dominantní kytarový prvek, který posiluje trend příklonu ke klasičtější retro progresivní rockovosti, ale také uvolněné a méně náročné indie formě. Ta se projevuje v plynulé "Hi Chaos", jež společně s "Pale Vegan Hip Pain" odkazuje na soudtrackové zkušenosti. Ale na albu bojují i v melancholii usazené kousky jako "What Kind Of Mix Is This?" nebo "18 Volcanoes" s psychedelií postiženou retrospektivou "Hammer Room". Melodická a vstřícná "Fanzines Made Of Fear" přidává špetku hitovosti a samozřejmě tu jsou i typické živé postrockové skladby MOGWAI střihu jako "God Gets You Back" nebo "Lion Rumpus".

Mohlo by se zdát, že MOGWAI již žijí ze své minulosti, ale jelikož je to minulost bohatá a specifická, stále mají kde brát. Díky variabilitě použitých výrazových prostředků je i jejich jedenácté album silné ve své neotřelosti. Zajímavé jsou i jen názvy skladeb, které někdy dokážou nahradit vlastní text, viz třeba "If You Find This World Bad, You Should See Some Of The Others". MOGWAI jsou prostě tvůrci zvláštních příběhů, které je možno vyprávět i beze slov. A stále nejsou dost staří na to, aby to byla nuda.